První rok v Krucipüsku

Podařilo se mi dostat do vysněné kapely. Život se zdál nekonečně sladký. Po úspěšném konkurzu jsem byl pár týdnů jako v tranzu a všude se představoval jako Mára, basák z Krucipüsku. Při setkáních jsem očekával takový ten stydlivý pohled stranou, jako když potkáte celebritu. Svatá prostoto, já byl ale vůl.


První zatěžkávací zkouška mě čekala na kapelním soustředění na chatě Ostrov uprostřed skal někde na severu. Úžasné místo! Navezli jsme si tam aparáty, narazili sud s pivem a práce mohla začít. Musel jsem zvládnout se naučit hodinu a půl repertoáru, což bylo cca 25 skladeb. Fakt jsme makali a společné hraní a jamování bylo magické. Po šesti, sedmi hodinách se mi prsty třásly nejenom únavou, ale i značným promile alkoholu a jiných substancí v krvi.



Jára a jeho houslová chvilka na Ostrově


S Jarmutem (kytarista) jsme si sedli od první chvíle. Pamatuju si na nekončící záchvaty smíchu, když jsme v ranních hodinách objevili staré housle a Jára se na ně snažil zahrát Ach synku, synku. Tak dokonale rozskřípanou a vtipnou verzi jsem už pak nikdy neslyšel. Jára byl kytarista - groover, jeho hraní bylo špinavé jak lesníkovy ponožky a mělo takovej specifickej timing. Vojta (bubny) a Tomáš (zpěv) byli na mě jako na nováčka v kapele přísnější, cítil jsem jejich odstup, jak si mě testují v každé situaci. Měl jsem také k oběma přirozený respekt, k Vojtovi jako neskutečnému bubeníkovi a k Tomášovi jako démonickému frontmanovi. Vše ale časem opadlo a byli jsme jako jedna velká rodina. Dokonce jsme spolu zašli i do vodního světa. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Zároveň jsem prožíval ohromnou zodpovědnost a i když jsem snad nebyl při hraní jedinkrát střízlivý (jak na zkoušce, tak na koncertě), tak jsem byl vždy maximálně soustředěný a hrál na krev. Někdy až moc na krev, kdy mě musel krotit náš zvukař Standa Urban.


Často mě napomínal: "Máro, ty vole, neřež do toho tak moc. Mě ta tvoje basa basa za chvíli začne krájet hlavy!" a já mu na to odpovídal: " Jo, to přesně chci, sekat hlavy. Haha!" Neměl jsem klapku, chtěl jsem z basy udělat třísky. To byl můj pocit a naladění. Později jsme v tomto brutálním duchu navrhli s Honzou Vlasákem z Vivian Instruments můj signature model Glim - nekompromisní pětistrunnou drtikolovu basu s tremolem, metalízou ve stylu automobilů Jaguar a nejsilnějšími snímačemi na trhu. Prostě fyzicky náročný nástroj!


Ale před tím, než jsem se mohl naplno věnovat Krucipüsku, jsem si musel uklidit domácí píseček - před konkurzem jsem byl členem Dymytry, Chameleonu, Five O´Clock Tea a Bypass Vildy Čoka (ve všech kapelách zároveň). Protože jsem se nechtěl s nikým rozejít ve zlém, tak jsem všude za sebe sehnal náhradu a strávil s novými basisty čas, abych jim ukázal svoje party. Například Artur zůstal v Dymytry dodnes.


Tak tohle bylo z krku, zvládl jsem i koncertní repertoár a už jsem se nemohl dočkat prvních koncertů se svojí druidskou verzí Metallicy. Yeah, rock´n´roll, baby! Ale jak se říká, člověk míní, bůh mění.



Jeskyňáři k pohledání - Tomáš Hajíček, Standa Urban, Jarmut Gabriel a já (zleva doprava).


Můj neskutečný první měsíc v kapele byl jako sen, našel jsem novou rodinu. A jako správná rodinka jsme si udělali výlet na Moravu s tím, že si zahrajeme akustické verze písniček (skvělej nápad, sotva co jsem se naučil normální elektrické verze). Hráli jsme v jedné legendární čundrácké hospodě a majitel nám domluvil exkluzívní výlet do nitra jeskyň s profesionálním průvodcem. Příležitost, která se naskytne jednou za pět let (kdy jsou jeskyně přístupné veřejnosti).


Vojta jako jediný rozumný v kapele odmítl a zůstal na povrchu. Já, Tomáš, Standa a Jarmut jsme se slušnou kocovinou z předešlé bujaré noci vyrazili do jeskyň. To ale nebyla procházka mezi krápníky s turistikými cestičkami a osvětlením! Dostali jsme plnohodnotné jeskyňářské vybavení i s helmou a hurá po desetimetrovém žebříku do temných hlubin. Na čele mi vyrazil studený pot, ruce mi klouzaly, také jsem měl o dvě čísla větší gumáky, které pocitu jistoty na vlhkém žebříku nepřidávaly a klouby na rukou mi modraly zoufalým úsilím ze snahy udržet balanc na každé příčce.


Odměnou nám byl nádherný podzemní sál, který byl jak vystřižený z klasické pohádky. Krása! Najednou bylo vše po rovině, turistická pohodička a stalagnáty kolem. Až do okamžiku, kdy jsme narazili na konec sálu a před námi byla cca 5 metrů nad zemí díra o velikosti dopravní značky.

"Doufám, že netrpíte klaustrofobií, rockeři!", bodrým hlasem prohlásil průvodce. Naše cesta totiž vedla tunelem, který byl tak těsný, že jste se museli plazit a občas i zatáhnout panděro, abyste prolezli do následující zatáčky. Třicet metrů podzemního pekla! Překonal jsem několik panickejch záchvatů a s vypětím posledních sil dehydratovaného opilce prolezl až na konec tunelu. A pak hurá ven, na povrch a na vzduch. Byl jsem totálně vyřízenej a to nás večer ještě čekal akustický set. Vítej v kapele, barde! Jo, rock´n´roll to není prdel.



Někudy to jít musí. Pokus o průlez tunelem.



Na druhý den jsem pěkně cítil záda a začala mi také vystřelovat palčivá bolest do levé nohy. Ibáč, ignorace a ´to rozchodim´ mi tentokrát nepomohli. Když se mi bolestí začaly hrnout slzy do očí, věděl jsem, že je zle. Druhý den jsem se dobelhal do Vojenské nemocnice na kapačky, pak znova a znova...až jsem skončil v nemocnici v Liberci, u specialistů na vyhřezlé plotýnky. Můj ultra těžký Spector, hraní s basou v pozici u kolen, šílený životní styl a dlouhé hodiny ve zkušebnách a na pódiích se podepsaly na mojí pátěři. Byl jsem na tom tak špatně, že jsem se belhal dva metry na záchod čtvrt hodiny, brečel bolestí a taky frustrací z toho, že si možná už nikdy nezahraju na pódiu. Tři měsíce po mém nástupu do kapely snů ze mě byl nepoužitelný lazar.


Přibližně půlhodiny před operací se mě jeden mladý doktor v Liberci zeptal:

"Kolik ti je let?"

"27"

"Tak to seš mladej. Hele, já ti to řeknu takhle. Můžu tě teď odoperovat, budeš za chvíli normálně fungovat, ale za deset, patnáct let se tady vidíme znova. A pak znova. Jestli zatneš zuby a skousneš tu bolest, jdi na rehabilitaci. Bude to voser, nebude tě to bavit, bude to trvat týdny, možná měsíce, ale dostaneš se z toho. Co ty na to? "


Můj Matrix moment s červenou nebo modrou pilulkou byl tady.


"Jdu do rehabilitace. Můžu jít, prosím? Děkuju!"


A tak jsem nastoupil na dlouhou cestu rehabilitace. Jezdil jsem k soukromé terapeutce každý den, prováděl podivné cviky, ležel hodinu na břiše, pak hodinu na zádech, zatínal svaly pánevního dna (netušil jsem, že tam nějaké svaly jsou), učil se dýchat, kýchat, správně sedět, ležet, držet vidličku...nic zábavného.


Kapela byla ale skvělá. Kluci mě ohromně podpořili. Přeložili nebo zrušili koncerty a čekalo se až budu ready. Nicméně jsem věděl, že to takhle nepůjde moc dlouho. Blížilo se léto a s ním ohromné množství festivalového hraní, které je vrcholem roku. Extrémně důležitý čas pro všechny kapely.


Tik tak, tik tak. Čas běžel a já byl zoufalej.


Nicméně, můj stav se mírně lepšil, ale rozhodně jsem nebyl v pozici stoupnout si na pódium s basou v ruce. Musel jsem něco vymyslet. S terapeutkou jsme probírali různé možnosti a navrhla mi speciální bederní pás. Ten si omotáte kolem pasu a podpoříte tím lepší držení páteře, používají ho například vzpěrači. Párkrát jsem si ho doma zkusil, zkoušel hrát, ale bolest byla brutální. Shit! Takhle to nepůjde. Ale musíme někde začít. Řekl jsem kapele, že za týden můžu hrát (což byla samozřejmě lež).


V den koncertu jsem byl nervózní jako pes. Hráli jsme v malinkatém klubu s pódiem na zemi (takže žádným pódiem), kdy lidé jsou od vás na dosah ruky. Samozřejmě bylo narváno. Tomáš na mě zkoušel nějaké voodoo, kdy mi nad pátěří mával rukama a mumlal nějaký zaříkavadla. Bylo mi fyzicky zle...za patnáct minut hrajeme.


Nasadil jsem si pás, přehodil popruh s basou a pomalu, velmi pomalu kráčel k pódiu. To nedám, říkal jsem si v duchu. Bolest mi prudce vystřelovala do levé nohy, všechno kolem mě hučelo...a pak přišla první pecka. Prsty se hýbou po strunách, cítím jak mi kapou slzy bolesti po tváři. Druhá pecka, jedeme dál. Začínám se pomalu hýbat, bolest je intezivní, ale najednou jakoby se rozpouštěla. Cítím horkost. Třetí pecka, cítím pulz, vnímám každý úder malého bubnu a koukám na ustarané pohledy kluků v kapele, které říkají ´tak co, jak to jde´. Čtvrtá pecka, začínám se uvolňovat, bolest mizí, všechno se tak nějak rozplývá v mlžném oparu (aha, to zabrala ta opiová tinktura). A pak už jsem jenom hrál...ani si nepamatuju, kdy jsme skončili. Vím jenom, že jsem na konci už normálně pařil, basa byla moje a já byl šťastný, že můžu zase hrát, že nejsem lazar a že můj sen má pokračování.


Někde nahoře se na mě někdo usmál. Anebo mají nízké hlasité frekvence zázračné léčivé účinky. Anebo Tomáš ruce. Ať tak či onak, byl jsem rád za tenhle zázrak.





Můj první rok v Krucipüsku byl také rokem, kdy jsem potkal svoji budoucí ženu Báru. Pozval jsem ji na koncert kapely v klubu Retro v Praze s tím, že ji ohromím leskem své rockové slávy.


Bára s sebou vzala svoji nejlepší kamarádku. Vyrazily jako dámy na společenskou událost. Neměly potuchy o hudením stylu Krucipüsku, jediné, co slyšely od známých a lidí z okolí byla chvála na hlubokomyslné, literárně kvalitní texty frontmana Tomáše Hajíčka. Holky nicnetušíce dorazily do Retra a já jim velkoryse nabídl, aby si daly kabáty k nám do šatny, ať pak nemusí čekat ve frontě.


Bára měla nový účes s roztomilými kudrlinkami, tak jsem jí ho pochválil a odebral se do zázemí soustředit se na výkon. Ještě než jsem odešel, tak jsem zaznamenal lehce vyděšený pohled nejenom Báry, ale i její kamarádky. Kolem nich totiž chodili naši fanoušci, většinou v černých tričkách s nějakou tou lebkou, sprostým nápisem nebo stopy krve. Prostě klasický metalově-rockový dav. No nic, řekl jsem si. Holky se rozkoukají, dají si pár drinků a budou se bavit.


Koncert byl skvělý, lidi pařili a my úplně vyřízený odcházeli do šatny. Tam se lehce slavilo, proběhlo pár drinků a povídání s lidma kolem kapely. Po půlhodině (předpokládám, dodnes se hádáme, jestli to byla nebyla hodina a víc) jsem v povznesené náladě vyrazil mezi lidi. Samozřejmě jsem chtěl také pozdravit svojí budoucí ženu a vychutnat si svých patnáct minut slávy.


V rohu u baru jsem zahlédl Báru (bez kamarádky) jak dřepí na bobku. Něco tady nehrálo.


Jak jsem se blížil, nejdříve mě přivítala chladným pohledem, ale po chvilce spustila: "To snad není možný! Já tady jak blbec na tebe hodinu čekám, chci odejít z tohodle příšernýho místa, nemám kabát a vůbec! Tohle byla snad nejhorší akce na které jsem kdy byla!" Její roztomilé kudrlinky teď v unisonu syčely jako hadi na hlavě Medůzy. Od té doby preferuji, když má vlasy rovné.

Polknul jsem naprázdno. Tak to jsem opravdu nečekal. Beze slova jsem ji podal kabát, zkusil něco zablekotat, ale byl jsem jak politý studenou vodou.


"Prej skvělý texty! Přijdu na koncert a slyším něco o bublinách, bublajícím bublalovi, co vybublal z bublin. To snad není možný. Taková kravina!" Bára narážela na text skladby Bublal (tedy aspoň myslím, že se to tak jmenovalo), kterou jsme pro srandu zařadili do setu. Dělali jsme to docela často, tyhle úlety. Tomáš přišel se šílenými nápady buď z dávného punkového období nebo chtěl předělat největší pecky do úplně jiného hudebního žánru.


Takže dívka mého srdce nebyla ohromená mým hvězdným prachem. Nicméně, nakonec jsme spolu odjeli a vše dobře dopadlo. Máme spolu dvě krásné děti a doma nám hraje Queen, ABBA nebo Édith Piaf.


Bára mi pak později řekla, že před tím, než jsme nastoupili do taxíku, se k ní naklonil můj brácha a pošeptal jí do ucha: "Myslím, žes ho pěkně nasrala."












  • SoundCloud Basic Black
  • Black Spotify Icon

© Marek Bero