Na počátku věků - hudba jeskynních lidí a středověké chorály

Jako homo sapiens sapiens (ne, to není překlep, ale označení posledního vývojového stádia moderního člověka) jsme tady přibližně 40 000 let a to je také perioda, kdy můžeme hovořit o člověku, který tvoří kulturu. Převládající názor o hudbě je, že se jedná o luxus. Je to něco, co máme, když jsou uspokojené naše základní potřeby. Pojďme si ale ukázat hudbu jako nedílnou součást lidského vývoje, jako něco, bez čeho nelze existovat.





Vědci zkoumající akustiku přišli na to, že hudba byla nezbytnou dovedností, umožňující přežití prvních jeskynních lidí. Používali zpěv jako netopýři sonární systém. Pomáhal jim v orientaci v děsivě tmavých jeskynních komplexech. Díky odrazu zvuku tak věděli o pozici ostatních členů tlupy, nebezpečných zvířatech nebo zákoutích neznámého terénu. Byla to naše první navigace. Naši nespravedlivě nazývaní ´primitivní´ předchůdci měli také extrémně citlivý sluch, který dokázal identifikovat velikost zvířete, jeho polohu a hlavně jeho náladu podle zvukového projevu. Hladové zvíře vydávalo jiný typ zvuků než syté, spokojené zvíře.


Také hlasová intonace je nesmírně důležitou složkou každého jazyka a může dát slovům dramaticky rozdílný obsah. Čeština má rozsah přibližně kvinty v naší běžné komunikaci, ale takový Angličan vám na potkání zazpívá pozdrav ´hello´ v rozsahu oktávy. V komunikaci našich prapředků bylo velmi důležité jak jste ´zazpívali´ váš pozdrav, protože podle toho jste poznali, zda se jedná o přítele nebo nepřítele. Takže hudební talent vás na počátku lidstva mohl zachránit před sežráním medvědem, propíchnutím oštěpem na návštěvě u sousedů nebo když jste se ztratili v tmavé jeskyni. Dost zásadní dovednost, nemyslíte?


Bohužel nemáme ponětí jak zněla hudba starověkého Řecka, Mezopotámie, Egypta nebo slavného římského císařství. Nezůstaly prostě žádné záznamy, ať již notové nebo nahrávky. Na noty si musíme počkat do 11.století, na první gramofon až do století devatenáctého. Nicméně, Řekové přikládali hudbě velký význam a věřili, že studium hudby pomáhá vychovávat vznešené a tolerantní lidské bytosti. Hudba byla ve starověkém Řecku pevnou součástí jejich rituálů a společenského života, vždyť také vynalezli první muzikály a zkonstruovali první (vodní) varhany.


Římané milovali zvuk varhan, které tvořili hudební doprovod ke slavným soubojům gladiátorů. Co by byl pořádný krvák bez náležitého hudebního podkresu, že? Ve třetím století došlo k vynálezu kožených měchů pro rozvod vzduchu do píšťal, narozdíl od vodní pumpy v raném řecko-římském období.


S nástupem středověku přichází doba chorálů, ale také doba trubadúrů - prvních zrzavých kluků s malinkatými kytarami a písničkami o holkách z Galway (vtip!).


Zpívat gregoriánské chorály byla náročná činnost. Především, jste se museli naučit nazpamět ohromné množství komplexních liturgických zpěvů v latině, které neměly snadno zapamatovatelný rytmus ani melodii. Museli jste přesně vědět, u kterého slova jdete melodicky nahoru nebo dolů. Zpívalo se v převážně církví schválených základních tónech, kvartách, kvintách a oktávách, vše v C dur nebo ještě možná v F dur. Velmi omezený tónový materiál, že? Důvodem byl ´čistý´ zvuk diatonických postupů, vše bylo přeci spojené s oslavou Boha a muselo mít proto náležitě důstojný zvuk.


Kolem roku 800 došlo k prvnímu využití drone effektu - tzn. podržení jednoho (většinou basového) tónu, zatímco melodie a harmonie pokračuje dál. Tento efekt později s velkým úspěchem využívali mnozí klasičtí skladatelé, jazzmani a vlastně pořád se jedná o velmi populární aranžérský fór i v současné hudbě.



Dokonalé využití drone basového efektu ve skladbě Lose Yourself od Eminema.


Mniši měli velmi přísnou každodenní zpěvovou rutinu a museli dokonale ovládat ´repertoár´ sestávající z desítek komplikovaných žalmů s rigidní melodickou a textovou strukturou. Žádné noty, žádné nahrávky, vše z koule, jak se mezi hudebníky slangově říká. Vemte si, že standardní církevní repertoár měl kolem sto padesáti žalmů, každý s vlastní variací melodie. K tomu přidejte různé modlitby, kantáty, hymny a rázem máte několik tisíc ´skladeb´, které jste v průběhu roku museli jako mnich zazpívat při různých církevních ceremoniích. Díky omezenému materiálu pouhých osmi not durové stupnice si ještě k tomu byly melodie velmi podobné. Nezbývá mi, než obdivovat fenomenální pamět všech těch zapomenutých mnišských zpěváků, protože tohle musela být pořádná nálož. Na druhou stranu taky dost šílená záležitost a myslím, že všichni si oddechli, když na přelomu 10. a 11.století Guido z Arezza vynalezl notový zápis. Jeho vynález byl opravdovou hudební revolucí.


Strukturovaný a jasný hudební zápis totiž radikálně změnil způsob tvorby hudby. Předtím jste museli hudbu mít pouze ve své mysli, poté jí naučit všechny okolo a doufat, že se moc nezmění při předávání z generace na generaci. Příběh a hudební struktura takovýchto přirozených skladeb nemohly být z podstaty komplikované a neexistoval institut autorství. S nástupem notového záznamu se objevila také jména prvních skladatelů a hudba se mohla rozvinout do nejextravagantnějších forem. Jak se říká, co je psáno, to je dáno. Skladatelé mohli experimentovat s vrstvením melodií a hlasů (kontrapunkt), popustit uzdu v harmonických postupech a prozkoumat oblasti za hranicemi všedního světa. Hudba dostala úplně nový rozměr a mohla se vydat na epickou, vzrušující cestu završenou vrcholnými díly geniálních skladatelů 19. a 20.století. Ostatně nové formy hudby vznikají pořád a já doufám, že jsme ještě vše zdaleka neřekli.


12. století v Evropě bylo zlatým věkem trubadúrů, šikovných, zcestovalých básníků-zpěváků-písničkářů, jejichž sláva byla postavená na tklivých baladách o lásce. Popularita trubadúrů byla ohromná a rozhýbala kulturní propojení mezi zeměmi, ale také mezi církevní a sekulární hudbou. Oblíbené pasáže ze žalmů našli svojí cestu do lidových skladeb a také obráceně, slavné lidové melodie se usadily v církevních zpěvech. Tento proces poté pokračoval v následujících stoletích.


Pokud má středověk pověst temného, zpátečnického a krutého období, tak to rozhodně neplatí pro hudbu 13. a 14.století, kdy skladatelé jako Pérotin a Guillaume de Machaut tvořili doslova hudební labyrinty. Experimetovali s matematickými a geometrickými strukturami při tvorbě hlasů, kdy jejich notové záznamy připomínaly spíše zápisky z matematické olympiády. Vezměte si, že Machaut zapsal vrchní hlas v modlitebním zpěvu Kyrie Eleison v rytmickém patternu sledujícím tuto formuli - 6, 2, 2, 2, 4, 1, 1, 2, 2, 2, 4. Tato sekvence se poté pravidelně opakuje. Aby toho nebylo málo, tak každý ze čtyř hlasů měl svojí rytmickou sekvenci, které dohromady vytvářeli bohatou kaleidoskopickou strukturu. Výška not v hlasech měla také specifickou sekvenci A, A, H, G, A, F, E, D, E, F a G, která se opakovala. (zdroj: The Story of Music - Howard Goodall, Vintage Books 2013)


Skladatelé jako Machaut si záměrně hráli s akustikou nově postavených majestátních katedrál, které, společně s hudbou komponovanou v té době, byly vskutku impozantní oslavou víry v boha. Neskutečné kreativní úsilí při stavbě katedrál nebo skládání hudby bylo o to víc působivé, když si uvědomíme, že v půlce 14.století řádila v Evropě masívní pandemie moru, která následovala po hladomoru z počátku století. Obě katastrofy měly na svědomí úmrtí více než poloviny tehdejšího obyvatelstva. Jak mohli skladatelé v tak pohnuté době, kde smrt číhala za každým rohem, tvořit delikátní, spletitou a intelektuálně náročnou hudbu?


Tento inspirativní odkaz o síle lidského ducha bychom si mohli přenést do dnešní doby, kdy se také potýkáme s nelehkou situací. Hudba totiž není luxus, hudba je život.



  • SoundCloud Basic Black
  • Black Spotify Icon

© Marek Bero