Pokud se rozhodnete pro kariéru profesionálního hudebníka nebo jak se světově říká session hráče, tak musíte počítat se vším. Stejně jako u hereckého povolání, na začátku kariéry si nemůžete vybírat scény, které vám nejsou příjemné, diktovat si s kým hrát a vybírat mezi režiséry. Berete práci a budujete postupně svůj profil tak, abyste jste se dostali do pozice, kdy máte na natáčení karavan se svým jménem na dveřích.
U hudebníků je to podobné. Berete každý ´kšeft´, hrajete všude a se všemi, postupně si budujete pověst spolehlivého session hráče. To znamená, že hrajete na lepších, prestižnějších místech, natáčíte v profesionálních studiích a před koncertem si můžete dát chlebíček v pohodlí umělecké šatny. Jste nájemný vrah neboli holič, jak se profesi session hráče slangově mezi hudebníky říká.
Já původně neplánoval být v této pozici, ale vše nějak přirozeně vyplynulo z průběhu věcí. Měl jsem čím dál, tím více nabídek a odpověď ne v mém slovníku prostě neexistovala.
Jednoho dne se mi například ozval Lešek Semelka s tím, že formuje legendární S.L.S., doprovodnou kapelu při příležitosti vydání nové desky Můj Věk. Leška jsem znal jako celebritu z televize, najednou jsem byl v přímém kontaktu s někým slavným. Bydlel jsem tehdy ještě s mámou v bytě na Břevnově, kde jsem trávil nesčetné hodiny cvičením na basu. Měl jsem malé, levné kombíčko Peavey, které ale zvládalo rovnoměrnou, spravedlivou distribuci basových frekvencí pro všechny obyvatele naší ulice. Musím uznat, že byli stateční a na klasické bušení koštětem do stropu s výkřiky: "Už je noční klid, ty umělče. Jdi s tím randálem do prdele!" docházelo pouze jednou, možná, dvakrát do měsíce.
Ovšem, od okamžiku, kdy mě poprvé vyzvedl Lešek přímo před barákem (neměl jsem v té době ještě řidičák, natož auto) byly naše sousedské vztahy rázem perfektní. Začali jsme se zdravit, sousedé se mě ptali na Leška a hraní a já poprvé pocítil pozitivní dopad toho, co znamená být populární. Hraní s S.L.S. ale nemělo dlouhého trvání, protože nebyl moc velký zájem o koncerty a z plánovaných velkých akcí jsme se museli přesunout do malých klubů. Trochu mě zabolelo, když jsem viděl, jak je Lešek smutný z toho, že to není tak, jak si představoval, že v podstatě představuje nový projekt.
S bubeníkem Martinem Voděrou z S.L.S. jsem si pak zahrál jeho absolventský koncert v Malostranské Besedě, kde jsme preludovali Dream Theater a Liquid Tension Experiment mega brutální prog rockové a metalové skladby. Pamatuji si na scénu s místním zvukařem, kterému se nelíbilo moje nastavení aparátu. Přišel k zesilovači, bez optání mi překroutil korekce a prohlásil: "Takhle to tady měl nastavený minulý týden Guma a lepší zvuk basy jsem neslyšel." Nehádal jsem se a během první skladby si vrátil zvuk na původní hodnoty. Já ti dám, šahat mi na aparát! A na ty pokobercovaný bedny asi hráli Pink Floyd, že? Po koncertě za mnou tentýž zvukař dorazil s vítězoslavným úsměvem a šibalsky na mě mrkal: "Tak co, to bylo jiný kafe, viď?" Kdyby tak tušil...
Můj hudební vkus se plynule přesunul od extrémního metalu přes jazz-fusion do prog rocku. Co nebylo na 7/8 nebo 11/16 mě nezajímalo (muzikologická odbočka - liché takty - velmi odlišné cítění a počítání na rozdíl od našeho klasického 4/4 nebo 3/4 rytmu, ve kterém je složená většina populární hudby).
Promo fotka se zpěvačkou Victorií z roku 2007.
S bubeníkem Milošem Meierem (Dymytry) jsem se poprvé potkal, když přišel jako záskok do tria Prima Donna. Hráli jsme krátký set v klubu Vagon na Národní třídě. Skladby v duchu Hendrixe, takže blues rock smíchaný s funkem. Byl to divoký koncert. Miloš hrál strašně moc bubnů, Michel v rámci show zlikvidoval kombo, které jsem mu půjčil od kamaráda (nějak na to při své Hendrix show zapomněl) a já hrál tak nahlas, že z baru padaly půllitry. Mimochodem, pro tento efekt je nejvhodnější tón C hraný na pětistrunné baskytaře na nejtlustší H struně. Později jsem tímhle ´céčkem´ sundal světlo na akci s Krucipüskem v kulturáku. Ještě, že se to stalo během zvukové zkoušky, kdy byl prázdný sál, ale stejně jsem během koncertu podezíravě pozoroval skleněné kryty světel na stropě...bylo to přeci jenom pár metrů vysoko a ten sál rezonoval jako by byl živý.
S Milošem jsme také tvořili rytmickou sekci pro slibný komerční projekt Gazely, postavený na čtyřech atraktivních slečnách. Já vím...ten název nebyl zrovna šťastný. Musím ale říct, že jsme se v dodávce nikdy nenudili. Naše další hraní jako rytmická sekce bylo pro soulovou zpěvačku Victorii, později pro projekt Rendy Rypara, kde jsme se potkali s Michalem Skořepou a založili kapelu Stroy. Pro vyčištění hlavy jsme měli projekt Weird Experiment!?, kde jsme popustili uzdu rytmickým experimentům a kreativitě.
S dalším skvělým bubeníkem a mým dlouholetým kamarádem Romanem Lomtadze jsme dostali měsíční angažmá v cirkusu Alex. Ano, hráli jsme všechny ty notorické cirkusové šlágry, Roman vířil na buben při výstupech klaunů, dávali jsme nesmyslné stopky a akcenty podle průběhu varietních čísel a bydleli jako správní cirkusáci v marigotce. Roman měl krásný moment, kdy mi ukazoval svůj nůž-rybičku a říkal, že jí má na obranu před kriminálníky, které většinou cirkusy zaměstnávají, aby unikli ruce zákona (řekla mu to maminka). Hned jsem byl klidnější.
Hráli jsme kromě pondělka každý den jedno představení a o víkendu dvě show za den. Sprchovat jsme se chodili do veřejných bazénů a jídlo buď z konzervy v maringotce nebo na hotovku do nejbližší hospody. Kapelníkem byl ruský bohatýr Žeňa (Jevgenij), který měl na starosti trubku. Další nástroje byly saxofon a elektrická kytara, Roman na bubny a já na basu. Hrál se klasický cirkusový repertoár složený většinou z úprav samby a swingových standardů. Hodně jsem četl z listu a povím vám, že první nástup slonů mě dost vyvedl z míry. Hráli jsme totiž na dost vratkém dřevěném lešení, pod námi zem a bahno. Zprava a zleva byly vstupy pro akrobaty a zvířata. Moje místo bylo úplně napravo, vedle bubnů a když vcházely do manéže slonice, tak byly ve vzdálenosti doslova centimetrů. Cítil jsem každý záchvěv mohutného zvířete. Pamatujete na slavnou scénu z Jurského parku, kdy dojde na první setkání s T-rexem? Něco podobného jsem zažil při prvním a pro mě zcela nečekaném nástupu slonic do manéže. Můj nestabilní stojánek neunesl znatelné záchvěvy země a všechny papíry s notami zahučely do bahna pod naším lešením. Takže mi nezbylo, než se velice rychle naučit ´sloní´ repertoár nazpamět.
Vím, že mnoho aktivistů bojuje proti cirkusům kvůli krutému zacházení se zvířaty. Moje osobní zkušenost ale byla veskrze pozitivní. Zpočátku jsem byl velmi nedůvěřivý k ´cirkusákům´. Těžce jsem nesl výstupy akrobatů, trapné a lehce nablblé fóry klaunů, litoval zvířata při drezuře a vůbec mi celá ta cirkusová kultura přišla značně pokleslá. Podivný spolek lidí a všudypřítomný zápach mokré slámy, to byly moje první dojmy. Ale po pár týdnech jsem se začal smát klaunovi, oceňovat dřinu a nasazení akrobatů a všímat si intimního vztahu mezi zvířaty a jejich pány. Dostalo se mi také ujištění, že slonice tráví léto na krásných loukách u lesa, kde mají výběh a potřebnou volnost. Lidé od cirkusu jsou opravdu specifické povahy, ale milují svojí práci, zvířata a berou to jako poslání. Není to snadné živobytí, ale cítíte nostalgii a romantiku světských kolotočářů. Jakoby jste se vrátili do 19.století. Po měsíci se mi těžko odcházelo, začínal jsem mít cirkusové prostředí v krvi.
Co mi ale rozhodně usnadnilo odchod, byly ubíjející hudební čísla a šikana trumpetisty-kapelníka Ženi, který si na mě z nějakého důvodu zasedl, pořvával podivné neartikulované pokyny nebo kroutil očima, když jsem netrefil nějaký akcent s akrobaty. Byl to takovej ruskej alfa samec, kterej skákal ráno do sněhu před maringotkou, měl dva metry, chlupatý záda, vousy jako Rasputin, plácal vás zbytečně mockrát po zádech a měl pocit, že správný chlap vám musí při pozdravu rozdrtit ruku. Fakt jsem ho neměl rád. Saxofonista a kytarista měli na věc podobný názor, protože později založili párty band s názvem Circus No More, se kterým jsme odehrály stovky akcí.
Moje hudební pouť kapelami a projekty zdárně pokračovala. Jednou jsem dokonce musel odmítnout hraní s Ivetou Bartošovou, protože to bylo na poslední chvíli pro televizi, žádná zkouška a všechno stoprocentní čtení z not. Měl jsem přeci jenom i nějaké limity.
Ani nechápu, kdy jsme stihli společně s bubeníkem Vaškem Polanským založit kapelu Infinity s fenomenálním zpěvákem Filipem Gondolánem a Jirkou Nedomou na klávesy. Hráli jsme mix soulových a popových věcí ve stylu Michaela Jacksona nebo Al Jarreau. Jednou se na nás přišel podívat i mistr Karel Gott, protože Filip mu nabídl jednu ze svých skladeb. Po koncertě v klubu N11 na Národní třídě pak Filipovi řekl, že to bylo moc pěkné, ale příliš progresivní. "Víš, já mám trochu konzervativní publikum a nevím, jestli by zkousli tohle moderní funky.", řekl nám později Filip s dokonalou dikcí mistrova hlasu (byl v tom fakt skvělej). Hraní s Infinity bylo infarktovou záležitostí, protože Jirka i Filip byli oba o dvacet levelů muzikantsky jinde než já a Filip zbožňoval improvizaci. Měli jsme sice vše pečlivě nazkoušené, ale to Filipovi nebránilo vše zahodit a začít zběsilý jam session, který klidně trval i půl hodiny.
Scénář byl vždycky stejný. Začali jsme hrát. První skladba, druhá, třetí, vše maká, všichni se usmíváme a já si užívám pulzující basovou linku v Rio Funk od Lee Ritenoura. Publikum je spokojené a Filip má skvělou odezvu na svojí malou vokální exhibici na konci (nyní už každé) skladby. Lehce nervozně ale začínám pozorovat, jak mu nabíhá velká modrá žíla na čele...protože už vím, co přijde. Filip najednou místo pokračování v playlistu začne hrát salsa postup na klávesách. Do toho začne improvizovat jazzově znějící hlasové feelingy, lidé nadšeně aplaudují a začínají tančit. A to je voda na Filipův bersekr improvizační model. Začíná hrát komplikovanější a komplikovanější akordové postupy, zpěv už je jenom šubadudů a ajlavjů bejby, otáčí se na mě s Jirkou a řve názvy akordů: "Amaj7, C# 9, Dm, slyšíš D moll a hned do F#, pak dáme stopku, raz, dva!" Vydává se do publika, napůl tančící, sketující, roztleskává dav. Lidi šílí! Super! Vrací se ke klávesám a rozjíždí zběsilé sólo. Jedna minuta, druhá minuta, po deseti minutách ale nálada v sále začíná lehce uvadat. Jako když se přejíte sladkostí a po počáteční euforii, přichází inzulínový deficit. Zoufale se snažím odposlouchat všechny ty Filipovy zatáčky, kdy mě ale musí zachránit Jirka Nedoma ve snaze navigovat zbytek kapely. Filipa moc dobře zná a má k tomu absolutní sluch, takže jsme schopní se jakžtakž držet. Tahle šílená one man show doprovázená zmatenou kapelou končí po třičtvrtě hodině, v podstatě i konec našeho naplánovaného hracího času. Publikum vlažně zatleská, Filip celý vyřízený odchází do backstage a já se zbytkem kapely na sebe nevěřícně zíráme. Po koncertě vše probereme, utvrdíme se, že příště jedeme striktně podle playlistu, abychom skončili s úplně identickým scénařem. Filip byl, je a bude prostě nezkrotný živel!
Na tomhle období bylo skvělé, jak bylo různorodé. Hrál jsem jazz, funk, soul, fusion, cirkusové tralala, cover verze popových a rockových klasiků, hrál s gospelovým sborem, nekonečné jam sessions s bubeníky z Pálfyho paláce, absolventské koncerty s komplexní progresivní hudbou a do toho první studiové session. Procházel jsem si svojí unikátní hudební školou. Myslím, že tohle je neopakovatelná zkušenost. Něco, co velmi výrazně formovalo mojí osobnost. Měl jsem metalové období, ale nikdy jsem nebyl metalista. Poslouchal jsem jazz, ale nebyl jsem jazzman. Poslouchal rock, ale nebyl rocker. Hrál jsem v cirkuse, ale nebyl cirkusák (ok, trochu mimo, tohle přirovnání).
Jediné pojítko byla vždy baskytara a moje absolutní posedlost tímto nástrojem. Užíval jsem si výjimečné a přitom nenápadné pozice v hudbě, protože basová linka je potřeba všude. Nemusíte být zvukově vyladěný, tak jako například kytaristé, kde je dramatický rozdíl ve výbavě a přístupu rockera a jazzmana. Stačí vám basa, kabel a aparát. Lehce přitlačíte, zašpiníte hraní a máte rockovou linku, lehce uberete, uhladíte, zakulatíte a jste v popu nebo soulu. Basa je prostě chameleon! Miloval jsem bohatou škálu hudebních výzev a pestrost hudby, kterou jsem hrál.
Postupem času jsem ale chtěl najít svůj hlas, svůj originální hudební projev, který mě nevědomky vždy táhl k mixu sofistikovanosti klasické hudby s energií funku a rocku. Hudba je silný stimulátor obrazů a emocí. Vždy u ní najdu ochranu, pocit domova, takže i když jsem pořád na cestě, pořád hledám a zkouším nové směry, tak se nikdy necítím ztracený. Ten pocit přichází jenom, když se to snažím ´vymyslet´, když zapomenu, proč jsem začal hrát. Ať se děje cokoliv, ať máte sebevětší pocit nespravedlnosti, křivdy nebo nedocenění, tak za to nikdy nemůže hudba. Nechte jí dýchat a ona se vám tisíckrát odmění.