Moje éra v Krucipüsku trvala tři roky, od 2008 do 2011, kdy jsme spolu odjeli cca 300 koncertů a natočili desku Ámen (2009). Byl to pro mě splněný sen, jediná kapela, ve které jsem opravdu toužil hrát.
Pamatujete si na slavný audition Roberta Trujilla do Metallicy? Tak přesně tak jsem si připadal i já, když jsem prošel konkurzem. Dnes bych vám chtěl říct, jak se to přihodilo a co k tomu vedlo.
Neskutečná cesta Roberta Trujilla do největší metalové kapely světa.
Jako basák jsem měl několik fází vývoje. Začínal jsem na funku, jazzu a fusion, hrál na šestku a jednu dobu jsem si myslel, že budu možná i jazzman. Hrál jsem hodně v malých jazzových klubech různě po Praze a také jsem fungoval jako nájemný hráč pro párty bandy. V podstatě ob den hrajete ´kšeft´ (slovo, které z duše nesnáším, ale které přesně vystihuje tento způsob muzikantského živobytí). Můj přístup byl stylem - kdy, kde, za kolik. Chtěl jsem prostě hrát co nejvíc bez ohledu na žánr nebo moje osobní preference. Nebyl jsem v tom šťastný, ale bral to jako cennou zkušenost. Nicméně jsem v hloubi duše věděl, že to není moje cesta.
Ale kde byla moje cesta?
Vše se mi rozjasnilo po půlročním pobytu ve švédském Gothenburgu, kde jsem objevil RHCP (deska Blood, Sugar, Sex & Magik) a obnovil svoje rockové a metalové kořeny. Úpřimně, nejvíc mě baví kombinace rockové energie s tanečním groovem funku. Takový to, když se vám chce pogovat v kotli, ale je to víc capoeira, než krvavý sport. No a po návratu do Prahy jsem byl skoro až přemotivovaný, svrběly mě prsty. Byl jsem ready na pořádný rock´n´roll !!
Nastoupil jsem do nu-metalové partičky Five O´Clock Tea, pak do Dymytry (úplné začátky kapely s Lukášem Pavlíkem na bubny), natočil desku s Chameleonem (projekt Michala Pelanta, nyní kytarista u Kollera), prošel si Bypass (kapela Vildy Čoka), začal pracovat v hudebninách na Jugmaňáku a připravoval se na ukončení magisterského studia politologie...už asi víte, co přijde, že?
Byl jsem sice mladý a nezničitelný (myslím tím naivní a arogantní), ale tohle už bylo trochu moc. Takže jsem tak dospěl do fáze vyhoření z přemíry organizačního stresu, kdy každá kapela měla sice jenom dva koncerty měsíčně, ale na potvoru vždy ve stejném termínu. Také mě tížil konstantní pocit viny, že se vlastně žádné kapele/projektu nevěnuju naplno. A víte sami, že pokud sedíte na několika židlích, tak to většinou nikam nevede.
Fernandes Gravity během Tru-hee-o období.
Řešení? Nic lepšího než útěk mě nenapadlo. Ale kam? První mi vyskočilo na mysl Los Angeles, kde jsem měl v té době kamaráda, bubeníka Romana Lomtadze. Napsal jsem mu dlouhý mail, kde jsem se svěřil se svými frustracemi a plány na nový start v USA. Poté jsem podal inzerát na prodej aparátu, krabiček a baskytar, abych měl finance na prvních pár měsíců v cizině. Hned jak jsem pocítil, že mě v Praze nic nedrží, tak ve mně něco znovu ožilo a dostavil se příval nové energie. Nemohl jsem se dočkat zaoceánského dobrodružství.
Druhý den kolem poledne mi zvoní mobil. Hm, neznámé číslo. Očekávám korporátní tón prodejce pojištění, ale na druhé straně se kupodivu ozve lehce zatáhlý, lenivě artikulující hlas: "Máro, čus. Tady Vojta Douda z Krucipüsku. Hledáme basáka a pořád nějak nevíme. Nechtěl by sis s náma brnknout?" Pro mě byl v tu chvíli hlas Vojty hlasem Larse Ulricha s nabídkou na hraní v Metallice. Fakt jsem to tak cítil.
Okamžitě se mi vybavil můj první zážitek s Krucipüskem. Viděl jsem je v podzemním kině ve Veletržním paláci, během jednoho z hudebních veletrhů (buď jim věčná sláva). Po pódiu běhal strašidelně vypadající Viking s vlajícími sumčími fousky, koženou sukní a výrazem totálního šílence (Tomáš Hajíček). Scénu doplňovali dva podivní vysocí hubeňouři, jeden hrál na kytaru (René Rypar) a druhý s bradkou na Jazz Bass (Jaryn Janek). A za bubnama seděl takovej ten solidní týpek, kterej vyzařuje přirozený respekt (Vojta Douda). Každá rána na buben byla oooomphh, každý riff byl zzzzkatada a hlas hlavního druida hladil jako rašple po temeni lebky. Takhle nebezpečnou kapelu jsem ještě v Čechách nezažil.
Tenhle riff ze mě vypadl v těžké kocovině na kapelním soustředění. Lepší než Ibuprofen.
Pro mě naprosté zjevení. Moje jazz-fusion hodnoty se v momentě rozpadly na prach a jediné, co jsem vnímal byl tlukot srdce z návalu vzrušení. Ano, tam chci být! Tohle chci zažít! Ta kapela, energie a magie, kterou vyzařovala, mě úplně pohltili a já měl od té doby jediný (tajný) sen. Hrát v Krucipüsku.
Vojta mi poslal tři pecky, které jsem se měl na konkurz naučit. Pamatuji si, že to byla Cesta a Druide, na třetí si už nevzpomínám. Nadrtil jsem je do zblbnutí a v den D se vydal do katakomb někde na Praze 7, kde kluci zkoušeli. Nikdy nezapomenu na první tóny, které jsme spolu zahráli. Byl jsem nervózní, ale příjemně nervózní, protože jsem věděl, že tam budu...věděl jsem, že to tak jako já nikdo přede mnou nezahrál. Nebyla to namyšlenost nebo nafoukanost (kytarista Jarmut Gabriel mi musel opravit pár tónů v riffech, haha), ale naprosto přirozený pocit, že vím kam patřím.
Dohráli jsme první pecku...chvíli ticho...rozhlédl jsem se...všem v místnosti se rozsvítily oči a udělal se jim takovej ten debilní rohlík, úsměv od ucha k uchu, který nejde zastavit. A já věděl, že se mi splnil sen.
Vivian Glim Signature s tremolem.