Basa místo brigády

Chtěl jsem všem dokázat, že na to mám a neprůstřelným argumentem mělo být přijmutí na prestižní Ježkárnu (Konzervatoř Jaroslava Ježka). Fakt, že jsem právě nastoupil do prvního ročníku politologie na FSV UK mi nepřišel jako překážka. Co se má stát, stane se.


Na přijímacích zkouškách jsem profesorům přehrál skladbu Dostihy, kterou Milan Broum složil za asistence profesora Vladimíra Hory pro svůj absolventský koncert. Rychlé pentatonické běhy a super šlapavá basa v salsa stylu asi zapůsobily, protože se mi nějakým záhadným způsobem povedlo na Ježkárnu dostat. Brali myslím jenom dva lidi z celé republiky, takže pro mě to bylo ohromné zadostiučinění.


Tak a teď zvládnout dvě školy a do toho rozjíždějící se hraní s různými projekty a partičkami.



Moje první placené hraní bylo v irské hospodě Murphys, hned vedle Karlova Mostu. Hrál jsem v triu s francouzským kytaristou Michelem Turchetti, který plynule mixoval šansony a Jimiho Hendrixe. Přišel jsem do hospody, zapojil se do komba a pak jsme asi tak dvě hodiny hráli a napůl jamovali blues rockové skladby. Když jsme skončili, tak za mnou Michel přišel říct merci a vtiskl mi, po mafiánsku, pod stolem pětikilo do dlaně.


Cože? Nejenom piva zadarmo, ale ještě skutečné peníze za to, že jsem si dvě hodiny zajamoval? Ta práce se mi začínala líbit.


Najednou jsem měl víc a víc hraní s různými hudebníky.


Nikdy nezapomenu na první jazzový ´kšeft´ s tenor saxofonistou Tomášem Křemeňákem. Hráli jsme v hyper luxusním hotelu Marriot, kousek od Náměstí Republiky. Dorazil jsem v saku zděděném po tátovi a nervózní jako pes, protože jsme měli hrát jazzové standardy, se kterými jsem neměl moc zkušeností. Jak to tak bývá, profesionální hudebníci se snaží moc nezkoušet a hrají ponejvíce z tzv. značek, přibližného akordického zápisu formy skladby. Melodická témata všichni znají a akordy jsou jenom pro orientaci, aby sólisté měli nějaký základ, do kterého pouštějí své úžasné ´hadice´, jak už jsem věděl od Martina Vondry.


Jenomže pro mě tohle byla první reálná zkušenost. Sice jsem doma hrál ze značek, uměl nějaké základy walking bass (typický swingový čtvrťový doprovod basové linky v jazz a blues), ale pořád jsem byl takový ten student bez náležité praxe. Aby mé neštěstí bylo dokonalé, tak nedorazil bubeník, takže jsme měli hrát tří-hodinový set v triu, kdy na kytaru hrál skvělý Marek Šmaus, učitel mého kamaráda Pavla Bubleho, se kterým jsme jamovali ve sklepě se Švábem.


Tomáš odpočítal první skladbu: " One, two...one, two, three, four.." Hypnotizoval jsem akordické značky na papíře přede mnou, cítil, jak mi teče pot po zádech a soustředil se tak vehementně, že mi vyrazila tlustá žíla na čele. První akord jsem trefil, dobrý...přichází druhý akord, třetí, pořád držím...koukám vedle na Marka, jak hraje akordy, které jsem v životě neslyšel. Najednou ale slyším, že i já hraju basu, kterou zřejmě ani on v životě neslyšel, protože nasadil takový ten překvapený výraz, jako když vás někdo bez vašeho svolení právě štípne do zadku. Byl jsem kompletně ztracený, vůbec jsem neměl potuchy, kde ve skladbě právě jsem. Začal jsem jenom tak bloumat po hmatníku a hrát úplně náhodné noty, dělal hodně glisů a modlil se, ať už je konec. Tomáš preludoval na saxofon jako o život a Marek začal hrát na spodních strunách k akordům i basovou linku. Byli úžasní! Zachraňovali svoji reputaci a hlavně honorář za hraní na prestižním místě.


O pauze jsem se šel vydýchat na toalety, které byly celé v přepychové kombinaci černého mramoru a zlatě pochromovaných kohoutků a klik u dveří. Stojím tam uprostřed toho luxusu, tátovo sako kompletně propocené a v duchu si říkám, jak přežiju další dvě hodiny. Vůbec se mi nechtělo zpátky! Nejdelší tři hodiny mého života nakonec skončily a já jako zbitý pes odjížděl domů. V duchu jsem si říkal, že jazz už si asi nikdy nezahraju. Překvapivě, Tomáš Křemenák se mi asi po dvou týdnech ozval znovu, že má jazz-fusion projekt s názvem Correct Groove a jestli nemám zájem o místo basisty. Asi ho zaujaly moje náhodné noty a chtěl tuhle moji dovednost využít pro originální kompozice. Díky němu jsem byl nakonec uvedený do jazzové společnosti a hrál pak mnoho akcí v klubech a restauracích kolem centra Prahy. Fakt jsem se ty značky a standardy nadrtil. Zkušenost z Marriotu jsem už nechtěl za žádnou cenu opakovat. Naučil jsem se pro jistotu i melodická témata a za čas se mi tahle dovednost dost vyplatila, protože při jedné akci, zaskakující kytarista dost plaval ve znalosti standardů. Hrál hezká sóla a doprovody, ale neznal základní melodie. Kapelníkovi se to dost nelíbilo a to byl můj moment slávy. Zahrál jsem téma v Billie´s Bounce (známá jazzová dvanáctka od Charlieho Parkera) a cítil se přitom jako Captain America, když poprvé zařval: "Avengers, assemble!" Planeta Země tak byla zacháněná před invazí krutých mimozemšťanů a já zase zachránil prdel kytaristovi na záskoku. Musíme si přeci pomáhat, že?



Co to proboha dělám? S basou Vivian od Honzy Vlasáka.


Jedním ze skvělých charakterů, které jsem při různých záskocích a ´kšeftech´ potkal, byl bubeník Lojza Hedervari. Naše první hraní bylo v jednom hogo fogo podniku v Nerudově ulici na Malé Straně. Přišel jsem na stanoviště, připravil si kombo, nástroj a postavil stojánek s notovými značkami standardů. Lojza už měl svůj kompaktní jazzový set dávno postavený (vozil v kufru osmdesátkového Mercedesu bicí sadu - jako doktor na ambulanci, vždy připravený na kšeft).


Když jsem se představil, beze slova si mě nedůvěřivě prohlédl od hlavy až k patě a usedl za soupravu. Začali jsme hrát. Po pár minutách najednou cítím lehký štouchanec do zad. Ohlédnu se a vidím Lojzu, jak mě popichuje paličkou a ptá se: "Hele, chlapíku, co si dělal včera večer? Já koukal na bednu a tam samý píčoviny." Chvilku jsem nevěděl, jak reagovat. Připomínám, že jsme hráli jazzové standardy a já je většinou ještě četl ze značek. V ten moment jsem prostě nevěděl jak skloubit hraní, koukání do papírů a pokec s bubeníkem. Ale šťouchání neustávalo a Lojza si chtěl povídat celé tři hodiny našeho setu. Někdy se fakt nudil! Nicméně, byla to skvělá škola. Naučíte se neřešit noty, víc se uvolnit a být schopný po určitém čase vést smysluplnou konverzaci a zároveň hrát basu. Jo, kšeft se holt musí nějak přežít.


Lojza mě také zásobil kvalitní jazz-fusion hudbou a působil jako mentor, který udával směr. Často mi opakoval: "Ty, chlapíku, ty už ani necvič. Jenom poslouchej a poslouchej." Nebo když jsme hráli a moc se mu nepozdával náš výkon, tak to vždy okomentoval slovy: "Takhle můžeš hrát leda na záchodě. Za tohle ti nikdo nezaplatí."


Nastal čas na pořízení šestistrunné baskytary. Úplně první byla šestka K&K Richard Scheufler Signature model. Červená, brutální basa s žíhaným javorovým krkem připomínajícím svými rozměry ruzyňskou ranvej. Struny byly tak daleko od sebe, že jste si museli vzít tágo, abyste dorazili od háčka k céčku (od nejtlustší po nejtenčí strunu na šestistrunné baskytaře). Užil jsem si s ní skvělé momenty, hodně se naučil tlumit struny, ale nedokázali jsme se plně sžít.


Díky Pavlovi Bublemu jsem potkal kytaráře Honzu Vlasáka (Vivian Guitars), se kterým jsme si padli hned do noty. Honza nejenom stavěl skvělé nástroje, ale byl i zpěvákem vyhlášeného U2 revivalu. Dokonce jsme spolu později i psali a nahrávali nějaké pop rockové hymny, ale nedali tomu konečný tvar v podobě alba nebo koncertů. Pokud totiž svojí hudbu nenahrajete, nezaznamenáte, ale hlavně oficiálně někde nevydáte, tak ji časem ztratíte. Natočil jsem basu do neskutečného množství demáčů, mraky skvělých skladeb v různých domácích i profi studiích, které se ale nikdy nedostal na veřejnost, ať již byly důvody jakékoliv. Takové hudby, co zbylo na harddiscích nadějných umělců! A to nemluvím o nezaznamenaných koncertech a akcích. Byla to doba, kdy prostě nebylo zvykem vše nahrávat a fotit, jako dnes, díky v podstatě univerzálnímu vlastnictví chytrých telefonů. Moc rád bych si dneska poslechl něco z doby mezi lety 1999 - 2006, kdy jsem se seznamoval se základy hudebního řemesla.


Co ale naštěstí zůstalo zaznamenáno, tak je moje první ´sólová´ basová deska, kterou jsme kompletně (i s bicími Vaška Polanského) natočili v pokojíčku u Tomáše Nedomy. Používal jsem už svojí custom šestistrunku Vivian, na kterou jsem točil Bacha a skladby v duchu oblíbených basáků. Na ´desce´ jsem se snažil pokrýt styly Victora Wootena, Victora Bailey nebo Johna Patittuciho. Jel jsem totálně v instrumentální jazz fusion hudbě a poslouchal v jednom období jenom alba basových virtuózů. Posedlost basou na n-tou. Nic jiného mě v té době prostě nezajímalo. Teda, ne, že by to dneska nebylo jinak.


Cover verze slavné Every Breath You Take (Police) v instrumentálním basovém podání. Všechny party (kromě bicích) jsou natočené na basu. Jedna ze skladeb mé první sólové ´desky´ Bass Fake z roku 2003.


Hrál jsem v podstatě každý den nějaký kšeft. Jeden den v restauraci na Malé Straně, druhý den raut v luxusním hotelu, ve středu párty band na svatbě a pak závěrem týdně jam session v Zoo baru u Staromáku a o víkendu poklidné cover verze Stinga v kavárně. Když mi někdo volal ohledně hraní, tak jsem měl automaticky připravené tři otázky - kde, kdy a za kolik. Na hudební styl jsem se už přestal ptát. Bral jsem prostě všechno. Chtěl jsem nasávat zkušenosti jako houba a čím více různorodosti, tím lépe.


Ale...vždy je nějaké ale, že? Zpočátku to byla skvělá zkušenost. Naučit se číst ze značek, být pohotový, zvládnout si připravit desítky skladeb v krátkém čase, hrát různé styly. Po čase jsem ale začal chytat takové ty ´holící´ móresy, kdy hrajete na půl plynu, koukáte na hodinky a hlavně vám je tak trochu jedno, co vlastně hrajete. Už nemáte touhu hrát basovou linku, tak, jak je v originále, protože prostě musíte za večer zahrát ještě dalších třicet, čtyřicet skladeb. Není čas na detaily, na umění. A z nadšeného mladého basisty se najednou stává dělník hudby.


Věděl jsem, že musím něco udělat, že potřebuju změnu. Na druhou stranu, mě bavil pravidelný příjem ze všech těch komerčních akcí. Byl jsem mezi svými studentskými kamarády v podstatě boháč. Vynechal jsem typické studentské brigády. Moje brigáda bylo hraní na basu. Chodil jsem na večeře do restaurací, jezdil domů tagém...prostě bohém se vším všudy, ale stejně jako u Doriana Graye, můj skrytý obraz byl čím dál tím víc zdeformovanější, moje duše měla čím dál, tím víc šrámů. Pamatuji si na scénu z vyhlášeného uměleckého baru u Národní Třídy, kde jsme hráli na malé soukromé párty. Ke konci setu už byli všichni účastnící pěkně v ráži, potáceli se ve snaze o taneční variace až došlo na nejhorší. Začali se sápat na nástroje. Moc se nám to nelíbilo, ale majitel baru k nám přišel s paklem pětitisícových bankovek: "Nechte je si brnknout, platím extra bůra na hlavu za újmy na cti." A my je nechali... Jednou za námi, během velmi klidného jazzového setu, přišli dva seriózní pánové a zaplatili nám za to, abychom půlhodiny nehráli. Potřebovali v klidu pořešit nějaký business. Tyhle scény si dodnes pamatuji a mám z nich jizvy na duši. Rozum mi sice říkal, že jsem přeci akceptoval dobrou nabídku, ale moje duše úpěla při každé ztrátě cti a sebeúcty. To za pár papírků navíc nestojí. Byl bych sice chudší, ale daleko spokojenější hudebník.



Na hudebním veletrhu Frankfurt Musik Messe 2004 s aparáty Markbass. Kdo by tušil, že budeme později spolupracovat?


S Milanem Broumem Sr. jsme ztratili po mém odchodu ze střední kontakt, ale myslím, že to nemuselo být jenom tím, že už jsme neměli studentskou kapelu s jeho synem.


Na střední jsem měl divoké období, kdy jsem poslouchal metal, punk nebo hardcore a vymetal všechny undergroundové kluby v Praze. Vždy mě na koncertech fascinovalo pódium, kam jsem po pár pivech prostě vylezl a skákal do lidí (stage diving). Když jsem ze zvyku udělal podobný pokus ve velké Lucerně na koncertě Olympiců (pozvánka od Milan Brouma Sr.), tak nastala prekérní situace. Musel jsem totiž ve své cestě na pódium překonat kovové bariéry, za kterými čekala početná ochranka. Využil jsem moment překvapení (asi nikdo nečekal, že na koncertě Olympiců bude nějaký blázen zkoušet stage diving), kdy se mi povedlo se dostat až na pódium. Petr Janda nevěřil svým očím, když spatřil jak se mu za monitorem najednou vynořila podivná postava. Hned houknul na ochranku, ať mě zpacifikují. Naštěstí si toho všiml i Milan a duchapřítomně zařval: "Ten je se mnou. Opatrně!" Místo rány do čumáku se mi tak dostalo skoro až něžného vyvedení za límec. "A už sem nelez, ty magore!", zaznělo láskyplné rozloučení od hlavní security gorily. Situaci jsem pak ještě vylepšil v backstagi po koncertě, kde jsem si Milanovi postěžoval na nedostatek rock´n´rollového přístupu a zákazu vstupu na pódium.


Opravdu, legenda české basové kytary měla se mnou svatou trpělivost. Dodnes mě fascinuje, jak Milan mohl s chápavým výrazem poslouchat moje analýzy slapového přístupu Marcuse Millera a Victora Wootena nebo když jsem se mu svěřoval s tím, jak jsme jako basáci nedocenění. Byl zlatej. Nikdy jsem z něho necítil aroganci nebo touhu poučovat úplné začátečnické jelito, jakým jsem tehdy bezesporu byl. Vždy mě vyslechl, případně přihodil svůj pohled a nějakou dobře míněnou radu, ale nikdy mě neshodil nebo mi nedal najevo, že často plácám nesmysly.


Když nad tím teď přemýšlím, tak jsem moc rád, že jsem měl to štěstí nejenom potkat, ale i si zahrát s hudebníky o generaci či dvě staršími, kteří měli se mnou trpělivost a dali mi šanci. Bez toho bych se nikdy nestal tím, kým jsem dnes.


Možná není potřeba se vymezovat, utvrzovat společenský narativ o generačním konfliktu nebo podporovat stereotypy o aspektech mládí a stáří. Naše současná kultura je posedlá mládím a technologickým pokrokem. Řítíme se po dálnici nadzvukovou rychlostí, nevíme kam, nevnímáme okolí, nestíháme vstřebávat informační nálož, ale hlavní je pro nás udržet rychlost. Paradoxně tak přicházíme o přirozenost, spojení s naší pravou podstatou a přírodou. Konflikt není mezi generacemi, vyznáním, národností, politickým přesvědčením, konflikt je důsledkem ignorace - neschopnosti spojení s ostatními lidmi.


Líbí se mi prolínání mladého a starého v tvůrčím procesu. Svěží, někdy zvláštní kombinace přináší divokost, nespoutanost a svobodu hudby. Středověk s Blade Runner, analog s digitálem, pluginy s krabičkami, notový zápis s improvizací, jazz s metalem, rozum s emocí. Díky nepředvídatelným spojením můžou vznikat nadčasové věci, umění, které nikdy nezestárne.



Pár skladeb z Bass Fake 2003:







  • SoundCloud Basic Black
  • Black Spotify Icon

© Marek Bero